Studenti z Chiang Mai

Sedím na terase, dívám se na ty nádherné stromy, které  Radek tak často fotí na web a snažím se rozdejchat to nesnesitelné dusno, které tu od včerejška panuju (včera  jsme naměřili 28 stupňů v deset hodin večer).  Podle forecy (předpovědi počasí) by dneska mělo pršet a být bouřky,podle všeho jim to asi neklapne, když 95 % pravděpodobnost deště by mohlo být dostatečně vypovídající. 

                Když jsme psala minulý příspěvek, chystali jsme se na první školní den a welcome party, kde jsme měli vařit typické české jídlo. Hned ráno jsme tedy vyrazili, oblékli jsme si uniformy, což ihned zbudilo zájem veškeré veřejnosti nacházející se v té době v kampusu. Učitelé si nenápadně dávali ruce před pusu, aby zakryli záchvaty smíchu, studenti už tak ostýchaví nebyli, ty vytáhli kamery a fotoaparáty  a začali si nás fotografovat.

 Já jsme si teda Elišku začala plést s Thajkama, ale já jsem byla jak pěst na oko. Přece jen tu studuje 26 000 studentů a já jsem tu nejspíš jediná blondýnka J

                Poté co nás odvezli na místo, kde měla probíhat výuka, zjistili jsme, že to asi nebude ledajaká výuka, ocitli jsme se totiž na mezinárodní konferenci, na kterou se sjeli zástupci či ředitelé různých organizací, národních parků z Thajska, Indonésie, Laosu, Ameriky.  

My jsme byli jediní  studenti, kteří se mohli zúčastnit, ale vlastně i jediní zástupci z Evropy. Uvítali nás příjemně, zároveň jsme se měli všichni představit. Zjistili jsme tedy, že mezi účastníky bychom mohli získat velice důležité kontakty pro náš další pobyt.  Přednášky se týkaly odlesňování  a následné rekultivace území po těžbě dřeva či živelných pohromách.   Mají částečnou výhodu, jim les vyroste již za 8 let o tom si my v ČR můžeme jen a jen  nechat zdát, zase na druhou stranu tady jsou požáry na denním pořádku.

                Po první části konference jsme se museli rozloučit, což nás velice mrzelo, ale již nás sháněla Daranne, prěsně ta žena, která si od nás vysloužila již mnoho českých přezdívek.  Ale o tom až později.  Ještě před naším odchodem jsem dostali nabídku na oběd a to jsme tedy neváhali, jelikož jsme doufali, že bychom se mohli získat pro nás důležité kontakty. Ihned nás oslovil Ameřičan, samozřejmě  jsme mu nejdřív nikdo nerozuměl. Následně se ale zklidnil, začal mluvit pomalu a nepoužíval již ty své americké fráze a zkráceniny vět, kterým nikdo z nás nerozuměl. Dozvěděli jsme se, že je vlastníkem několika organizací a vlastní i plantáže s kávou. Je dost možné, že se s ním ještě setkáme a pomůžeme mu na jeho farmě a nám na oplátku vysvětlí proces pěstování kávy.

Po obědě  nás ale čekal pěkný frmol, Daranne nám totiž opět zatajila, že večeře začíná o 2 hodiny dřív, než jsme počítali.  Naštěstí nám sehnala elektrickou pánev, kterou jsme potřebovali na smažení bramboráků.  Ukázala nám místo, kde bude probíhat welcome party. To jsme tedy zůstali čučet, nepředpokládali jsme totiž je party bude probíhat venku, bude tam promítání,  mikrofony, roztažené koberce a stoly se židlemi s bílými mašlemi J Vše se již na tu slávu připravovalo a my ještě neměli nakoupenou ani polovinu potravin a to jsem podle všeho měli za 2 hodiny začínat.

A tak to začalo, loupání brambor, shánění struhadla, pečiva, párátek, hrnce (posloužil lavor) , krájení, strouhání. Česnek nečesnekoval, struhadlo bylo rozbité, hermelín se hned roztékal a sůl hodně solila. Z vypětí všech sil, jsme vše zvládli na jedničku, kluci byli skvělí, moc se snažili a pomáhali.   Nakonec s hodinovým zpožděním, ale nečekalo se na nás, ale na Laosany… tak jsme to zvládli. Jen naše jídlo šlo tolik na dračku, že v době, když jsme prezentovali, tak už jsme neměli skoro co prezentovat J Ale hlavně, že jim chutnalo, připravili jsme chlebíčky, jednohubky  s česnekovou pomazánku, bramboráky, gulášovku. A na ochutnávku kozí sýr, lentilky, hašlerky, kofolu, becherovku a plzeň.

Vše mělo velký úspěch, ale nakonec jídlo ani na děkana nezbylo, jelikož přijel asi s 2 hodinovým zpožděním.  Naštěstí byla ještě Becherovka, tak jsme následně po proslovu, který si pan děkan připravil, aby nás mohl přivítat, zavítali k jeho stolu. Poděkovali jsme mu za proslov a nabídli mu becherovku a tak  jsme si hnedka dali panáka becherovky s děkanem, kterým nám pochválil naší angličtinu (zřejmě srandista) a řekl, že chce s námi zůstat nadále v kontaktu.

Další dny jsme   navštívili sloní farmu, chrám nacházející se na hoře DOI SUTHEP, který je považován za jeden z nejkrásnějších v severním Thajsku, tyto výlety jsme absolvovali společně s Japonci, tento výlet byl organizován od naší university. Na sloní farmě jsme měli možnost vidět slony, kteří hráli fotbal, malovali obrazy či hráli na harmoniky apod.

Vypadalo to, že samotné slony ta show celkem baví a moc je přitom ani netrápí, čehož jsme se nejvíc obávali. A pak jsme měli možnost být tak blízko dvou slonů, je to úžasný zážitek. Jen sloní kůže není nic extra příjemného, je hrubá a štětinky docela štípou, ale za ten zážitek to stálo.

 

Další den opět následovala škola, v rámci které jsme jeli do národního parku, kde jsme se učili, jak sázet stromky, jak monitorovat stromy a různé další metody. V rámci praxe jsme  vyrazili do pralesa s dalekohledy a učili se aplikovat metody uvnitř pralesa.  Bylo to zajímavé i díky tomu, že jsme měli kolem sebe cca dalších 20 odborníků, kteří nás neustále informovali o zajímavostech, který samotný prales skýtá.  

Další den jsme měli volno a tak jsme vyrazili po vlastní ose, navštívili jsme přehradu, která se nachází asi 20 km od Chiang Mai. Dost nám to tam připomínalo Máchovo jezero, když vsazené do pralesa J  Byla zde možnost si koupit alkohol, šlapadlo, čtyřkolku anebo jen odpočívat v jedné z chatiček a pojídat u toho hmyz, který se tu dal též koupit.

Děti se tu i koupaly, ale my jsme do toho teda nešli, čistota nebyla ideální ( tedy úroveň Mácháče). Prostředí bylo více než zajímavé, jen počasí nám nepřálo, bylo šílené dusno a vedro, vše bylo v oparu.

(kluci a jejich první úlovek)

Já jsem se již začala uzdravovat, tak jsme začali plánovat nějaký větší výlet, nebylo to jednoduché, ikdyž máme hodně knížek o Thajsku, není jednoduché cestu naplánovat.  Radek v tom ležel několik hodin, až z toho byl už otrávenej. Já pak otevřela knížku a říkám, nepojedeme třeba do Thatonu a nevyužijeme dopravy lodí z Thatonu do CHiang Rai? Radek se  toho chytil  a začal plánovat cestu, ale o tom až v dalším článku.